Mám v práci kolegyni, o které jsem brzy zjistila, že je věřící, sama bych se v této době zařadila také mezi věřící, ostatně jsem to tak nějak uvedla při sčítání obyvatel. Věřící bez vyznání nebo bez náboženství, už si nevzpomínám, jen vím, že jsem tím chtěla vyjádřit, že věřím v něco vyššího, v Boha, který je všech a ve všem. Po čase jsme se s mojí kolegyní sblížily a staly se z nás nejméně kamarádky, ne-li přítelkyně. Téměř stejné pracovní problémy, rodinné zázemí máme sice rozdílné, ale jsme již ve věku, kdy životní zkušenosti přináší porozumění a pochopení. Jen jedna věc se stávala častějším kamenem úrazu a to debaty o věcech víry. Došlo to tak daleko, že jsme stály proti sobě notně rozhněvané a nasupené a každá si hájila hlava nehlava to své. Nechápala jsem co mně, ta jinak inteligentní a hodná osůbka vnucuje za názory, připadala mně tak netolerantní a ať mně promine zabedněná. Ohání se pořád Biblí (co na ní má, vždyť je to dávno překonané čtení napsané v archaickém stylu, prostě středověk), já jsem si připadala tak osvícená a dokonalá. Tak jsem jí řekla:, „já stojím u otevřeného okna, proudí kolem mě čerstvý vzduch a vidím daleko na obzor. Ty se pohybuješ v tmavém sklepení plném vlhka, celá staletí nevětraném.“

Od té doby jsme se do debat na toto téma už nepouštěly a jen zlehýnka jsme si sem tam sdělily co která z nás z této oblasti zažila. Když mně kamarádka vyprávěla, jak s manželem trávili víkend zpíváním gospelů a že se setkali s křesťany, kteří vyznávají Ducha Svatého a mluví jazyky, zbystřila jsem, to je přece blízko tomu co oslovuje mě. Mluvení jazyky mně připadalo něco jako mantry, nebo automatická kresba, pro člověka jako já, nic tak překvapivého a Duch Svatý to je jasně tvořivá síla. Chtěla jsem vědět víc, ale ona to hned zamlouvala. Po čase jsem ji zvala na jednu společenskou akci a ona mně suverénně odsekla, proč bych tam chodila, já kdybych tě pozvala na večeři do církve, ty by jsi taky nešla. No nešla, ale takto hozená rukavice, na to se nedalo říct než, proč ne, to zkus to.

Jednoho večera jsem se tedy ocitla za stolem a nestačila jsem se divit, večeře, zpívání, slovo pastora a pak debata. Atmosféra přátelská, zajímaví lidé, ale to hlavní bylo to, co jsem tam slyšela, slovo. Musela jsem o tom přemýšlet, poprvé jsem slyšela o Ježíši, jinak než ho znám z vánočních a velikonočního příběhu. Slyšela jsem o tom, že je živý a přítomný a že se na něho můžu přímo obracet, přestal pro mě být tou dávnou legendou o velkém mistru. Jednou pastor řekl, tvé srdce je jako dveře, ale klika je jen zevnitř, venku stojí Ježíš a klepe, jen ty můžeš ty dveře otevřít a pozvat ho dál, dokud to neuděláš on bude trpělivě stát před nimi. Udělala jsem to, požádala jsem, přijď, čekám co bude. Těžko se sděluje co člověk cítí, když pochopí, že je milován láskou tak velkou, že Bůh sám sebe obětuje, aby nás pozvedl k sobě a nic za to nechce. Stačí jen říct, zvu tě k sobě, toužím tě poznat a jít s tebou.

Cítila jsem se jako dítě, které ví, že nebylo dobré a už ví, že to prasklo, že by měl následovat trest a místo toho se mu dostane láskyplného objetí. Spasení skrze kříž, chtělo se mně křičet, proč tak krutý trest za lásku a najednou jsem si uvědomila ty tisíce a miliony malých i velkých vin, jak se za celá tisíciletí hromadí v životech lidí. Vzpomněla jsem si, že jsem své děti učila, že za všechno se platí a někdo, kdo cítil jako my, jako člověk, platil tím nejdražším, krví a životem. Umřel, nepochopený, opuštěný, umučený, sám s tou tíhou. Bůh dal své dítě, mám děti, miluji je, nemám k tomu co dodat. V duchu jsem tím křížem prošla a zažila úlevu, Bůh je všemohoucí, Syna vyzdvihl k sobě vrátil mu božství a to samé nám nabízí taky. Stačí jen říct: „můj život patří Tobě“, nemusím přitom na kříž, už se stalo. Nikdo mě nenutil nic dělat, k něčemu se zavazovat, dokonce ani příště pokračovat.

To poznání, které jsem vylíčila nebylo okamžité, v jeden večer přicházelo jako malé záblesky v mé mysli, které jsem si v klidu doma znovu vybavovala a přemýšlela o nich. Měla jsem mnoho otázek a mnoho odpovědí mne neuspokojovalo. Ještě dlouho jsem se držela některých svých pravd, ale k našemu stolu přicházeli i jiní věřící a zapojovali se do debat. Překvapilo mně, že většinou to byli mladí, až velmi mladí lidé a téměř všichni měli krásné zářící oči. Oko, do duše okno.

Našla jsem znovu pohodu ve vztahu s kolegyní a později jsem i veřejně přiznala, že to bylo naopak, že já jsem byla někde ve sklepě a ona stála na tom vzduchu u okna. Já jsem široko daleko viděla vlastně chaos, který chvíli sledoval to a pak zase ono, ale jasná zpráva o tom, že jsem milovaná, tak jak si jen lidská bytost může přát a že se o tuto lásku nikdy nemusím bát, tato zvěst tam nikde nebyla. Jsem dítě socialismu a tak jsem nebyla před tím pokřtěna, na Alfáckém víkendu, o kterém bych mohla také mnohé povyprávět, jsem měla křest Duchem. Okamžitě jsem se rozhodla, že křest vodou musí následovat. Čekala jsem na něj skoro tři měsíce a moje rozhodnutí podstoupit ho rostlo každým dnem.

Bylo to pro mě potvrzení vztahu s Bohem Otcem, a především přihlášením se k Ježíši. Věřím, že jsem tím dokázala za to všechno, co on pro mne udělal, říct jen s Tebou a díky Ti za to. Na závěr vám musím sdělit i osobní příhodu pro zasmání. Muž o mne kdysi říkával ať nikdy nezpívám, že je to ultrazvuk a ten jak známo zabíjí. Mám ráda zpívání, vždycky jsem upřímně záviděla těm, kdo to umí, ale pusu jsem neotevřela. Když jsem zjistila, že zpívané chvály jsou téměř hlavní součást bohoslužby církve Slovo Života, zděsila jsem se, já nikdy nemůžu zpívat nahlas, to nemůžu udělat Bohu ani lidem okolo. Nevím jak se to stalo, ale překonala jsem celkem snadno zábrany a věřte zpívám nahlas, je mně jedno jak to zní a nestydím se, nemám problém. To, co při tom zažívám za radost z odevzdání i ze zpěvu samotného, se nedá ani vypovědět, je to dárek, já věřím, že od Ducha Svatého.

Je velmi povzbudivé, když ve věku, kdy to ani moc nečekáte dostanete něco, co změní váš život podle vašich přání. Brzy to bude rok od mého obrácení, dárek to nebyl zdaleka jediný a přesto, že se můj občanský život moc nezměnil (stále chodím každý den do práce, na dovolené u moře jsem ještě nebyla a je hodně toho, co bych potřebovala) já velkou změnu rozpoznávám uvnitř. Jsem šťastná jako jsem dříve nebyla, mám se ráda to jsem neuměla, dokonce s Bohem zažívám jistý druh dobrodružství a to smyslu neustálého poznávání.