Když se řekne poklad, co si pod tím představíte? Je to majetek nebo v současné situaci např. zásoby potravin a dalších věcí nezbytných pro život? A co má v našem životě největší hodnotu? Je to rodina, církev, zaměstnání, postavení nebo třeba majetek?
Poklady je nutné „zkoušet“. Stejně jako zlato se zkouší ohněm, i naše „poklady“ musí projít ohněm zkoušky, nebo chcete-li krize. I koronavirová krize před nás tedy klade otázky a odhaluje, co je pro nás skutečně cenné, co jen říkáme a co skutečně děláme. Kde je naše srdce.
Stephen Folker ve svém prvním českém kázání mluvil o Božím království a skutečných pokladech - Našel jsi svůj poklad?.

Zlo je zlo, ať se ho snažíme pojmenovat jakkoli. A že je ho kolem dost, o tom asi není potřeba příliš diskutovat. Ostatně ruku na srdce, je ho hodně i v nás samotných. Nikdo není bez viny. To není omluva, zlehčení, ale holá realita. Každý zhřešil a je tak daleko od Boží slávy. Každý je odsouzen k věčnému zatracení.
Je tu ale jedno „Ale“. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Ježíšovou obětí jsme smířeni s Bohem. Stali jsme se Jeho lidem. Bůh nenavidí hřích, ale miluje hříšníka. A protože vrůstáme do podoby Kristovy, máme to dělat také tak. Nemáme zůstat neteční ke zlu, pojmenovávat ho a odkrývat, ale milovat i toho, kdo ho činí.
Záznam kázání Pavla Coufala si můžete poslechnout zde - Trápí tě zlo v tomto světě?.

Jako lidé máme tendenci si ostatní lidi zařadit do různých skupin. O tom už tu byla řeč. Ale často máme tendenci si takto „zaškatulkovat“ i Pána Ježíše Krista. Je to vůbec možné? Pavel Coufal se ve svém kázání zamýšlel nad tím, jaký vlastně je Ježíš a o co přicházíme, pokud bychom se dopustili jeho „zaškatulkování“ nějakým zkratkovitým soudem - Ježíš se vymyká našim představám.

Co to znamená být jako Kristus, proč bychom to vlastně měli chtít a jak se to děje? To jsou otázky, na které hledal odpovědi ve svém kázání Dr. Van Sanders, vedoucí misijního centra v Truett McConnell University a jeho záznam je k poslechu zde - Proměněni do podoby Krista.

Ježíš Kristus, tak jak jej často prezentuje Svět, je historická postava, učitel, jehož myšlenky a postoje jsou často následováníhodné, ale těžko splnitelné. Ale je-li Pán pánů a Král králů, jak můžeme číst ve Zjevení Janově 17:14 a 19:16, pak je to problém. Žádný ze světových vládců nemá zájem na tom, aby jim někdo vládnul. A jestliže křesťané vyhlašují, že Ježíš Kristus, ten ukřižovaný je skutečným Pánem celého stvoření, pak ti kdo toto prohlašují, se dostávají do nelibosti, jsou pronásledováni a zabíjeni, aby byl jejich hlas umlčen. Ale kdo může umlčet Boží hlas? Když my nebudeme z jakéhokoli důvodu mluvit, bude místo nás mluvit třeba kamení.

Záznam čtvrtečního kázání Pavla Coufala je k poslechu zde - Proč se divíme, že svět nenávidí křesťany?.

Kdyby Ježíš žil v současnosti, asi by pro svá podobenství použil jiné příklady. V naší době by např. mohl použít podobenství o embryu - když je počato, je to jedna buňka, která je vidět jen pod mikroskopem. Ale za nějakou dobu se narodí nový člověk. Nejdřív je malý, ale roste až je z něj dospělý muž nebo žena.
Ježíš vždy mluví ke svým posluchačům tak, aby mu i malé dítě rozumělo. Proto mluví o hořčičném zrnu, o něčem, co každý zná. V jeho příběhu se jedná se o semeno brukve černé, která může dorůst až do výšky téměř 3m. A na něm Ježíš ve svém podobenství ukazoval, že něco tak malého, co se nám to může snadno vykutálet z ruky, může být v konečném důsledku velké. Něco, co můžeme považovat za nicotné, zbytečné, může být ve skutečnosti třeba velmi cenné.

Poslechněte si kázání Pavla Coufala o podobenstvích o hořčičném zrnu a kvasu - Vidím malé věci, věřím ve velké.

Aby mohlo obilí nést užitek, musí se zasadit, být dáno do země. Po nějaké době už ale v zemi zrno nenajdeme, vyroste z něj nová rostlina a všechno, co bylo v semínku spotřebuje pro svůj růst. Ale také nemusí vyrůst, protože třeba shnije.
Obiloviny, ale i jiné plodiny se šlechtí, aby vydaly co největší výnos.
Když Pán Ježíš mluvil o tomto podobenství, mluvil o Slovu, které od něj vychází a zasévá se v nás. Asi nemusíme pochybovat o tom, že to je to nejlepší a nejkvalitnější zrno. Ale dá se přenést i na nás. Kdy i my „zaséváme“ naše vlastní schopnosti a talenty, aby vyrostla úroda. A jaké je naše zrno? Je šlechtěné Slovem nebo nám stačí chudá úroda planého obilí? Stojíme o hojnost, které vychází ruského slova obilje nebo naše zrna zahnívají?

Nechte se inspirovat kázáním Pavla Coufala. Záznam je k poslechu zde - Jak můžeš přinést velký užitek?.

Bůh se nemusí nijak prezentovat. Nemá zálibu v předvádění se. Není to známý bavič, pouliční křikloun nebo parlamentní diskutér. Kdo tedy je a jak a komu se ukazuje? Poslechněte si záznam kázání Pavla Smilka o Boží tiché řeči k pokorným lidem - Komu se Bůh zjevuje?.

Jedno přísloví říká, že „nemusí pršet, stačí, když kape“. A další, že „tichá voda břehy mele“. První vnímáme obvykle tak, že nemusíme chtít hodně, ale že často stačí i málo, aby bylo dobře. To druhé pak, že nás něco, co bychom vůbec nečekali, většinou příjemně překvapí. Ale co když se na ně podívame z jiného úhlu. Třeba z pohledu hříchu, kdy hřích pomalu podrývá naše jistoty, kdy jsme ochotni ke kompromisům a třeba i relativizaci našeho dříve pevného zakotvení v Kristu. Kdy nám stačí míň a třeba i nekvalitního slova z kdo ví jakých filozofických zdrojů.

O nebezpečí, která na nás číhají, když slevíme z Božího pohledu na náš život, mluvil ve svém kázání Pavel Smilek. Poslechněte si jeho záznam - Proč bývá naše víra nestabilní?.

Lidé bez Krista jsou jako ovce bez pastýře. Úkolem církve je jít ke všem národům, získávat pro Krista učedníky, křtít je na vyznání víry a učit je, aby zachovávali všechno, co Ježíš přikazoval, abychom dělali.

Poslechněte si záznam kázání Pavla Coufala o úkolu církve, jak jej zaznamenal evangelista Matouš v 9. a 10. kapitole svého evangelia - Jste vysláni přinášet lidem život.