Jak mohu přijímat své bratry a sestry, když… - a teď si dosaďte, cokoli vám vyskočí v hlavě. Námitky a výhrady vůči druhým brání lásce a přijetí. Jak s nimi zacházet, co dělat, když jsou oprávněné, jak být spíše staviteli mostů než těmi, kdo je ničí, o tom všem ve svém kázání mluvil Pavel Coufal - Jak mohu přijímat své bratry a sestry?.

Je vůbec v dnešní době ještě možné předat dnešním lidem dobrou zprávu evangelia? A pokud ano, tak jak? To jsou otázky, na které každý, kdo to s Bohem myslí vážně, dříve nebo později narazí.

O své zkušenosti se sdílením evangelia se v rámci biblické hodiny hovořil Jan Heřmanský, ředitel organizace HledamBoha.cz - Jak mohu předat dobrou zprávu evangelia dnešním lidem?

Jak mohu cele milovat Boha, prakticky? Tato otázka, která pocity nebo pouhé ideje uvádí do denní reality. Stačí k tomu, abychom milovali Pána Boha „jen“ dodržovat jeho přikázání? To je otázka, kterou si kladl ve svém kázání Zdeněk Pokorný. A také přidal, jestli jsme schopni milovat jej víc než on miluje nás citací bratra Kristoslava Smilka: „Pokud bychom chtěli s Pánem Bohem závodit v tom, kdo komu projeví víc lásky, tak Pán Bůh vždycky vyhraje.“

Jak tedy milovat prakticky, to je oč tu běží - Jak mohu cele milovat Boha, prakticky?

Někdy se to zdá jako cliché, ale ať se nám to líbí nebo ne, jsme v boji. V duchovním boji. Každý boj má své prostředky a rozhodně není snadný. Dobrou zprávou je, že jsme na vítězné straně. Ale neznamená to, že v životě už nebudeme muset bojovat. Právě naopak.

Jak bojoval Izrael při své cestě do zaslíbené země a že to hlavně duchovní boj, o tom mluvil ve svém kázání Pavel Kohl - Vítězství v duchovním zápase.

Jaký je Bůh, co o nás ví? Je to Bůh, který si podle nálady něco usmyslí a udělá a nebo je to milující Otec? Izraelci se sice Boha báli kvůli zázrakům, které viděli, ale rychle zapomínali. Jestli je ale Bůh milující Otec, tak přece ví, co potřebujeme! Otázka je, jestli jsme jako Izraelci na poušti nebo opravdu věříme Bohu, že je takový, jak o něm čteme v Bibli.
Ve čtvrteční kázání o to mluvil Steven Folker - Bůh dobře ví, co potřebuješ.

Když se člověk rozhodne vzít Boží dobrou zprávu vážně a přijme Pána Ježíše jako svého Pána a Spasitele, tzv. se znovuzrodí. Je tedy takové duchovní "miminko". Církev a křesťané jsou tedy ti, kdo by se měli o taková miminka postarat. Ale! Každé společenství, a tedy i církev, je v nebezpečí, že se časem začne uzavírat samo do sebe.

Zdeněk Pokorný se zamýšlel ve svém kázání nad fungováním církve jako duchovní rodiny - Přijímat lidi do milující Boží rodiny.

Smyslem našeho života je milovat Boha - celou svou myslí, silou, celým srdcem. Ale nejen to. Lásku Boží, kterou jsme poznali, máme ukazovat dál lidem kolem sebe, přivádět je ke Kristu. Jak to ale dělat?

Kdy přicházejí lidé ke Kristu, o tom káže Pavel Coufal na základě textu z první kapitoly Janova evangelia (Jan 1:43-51) - Přivádět lidi ke Kristu.

Když Pán Ježíš odcházel do nebe k Otci, poslal nás ke všem národům. Je to v podstatě příkaz. Ale proč jej vlastně uskutečňovat? Ze strachu? Nebo z lásky? A z lásky ke komu? K lidem nebo k Bohu?

Spousta otázek a Pavel Coufal na ně ve svém kázání hledal odpovědi - Milovat Boha celým srdcem.

Jsou doby, kdy je nám dobře. Všechno nebo aspoň většina se daří. Ale jak se říká, není vždycky posvícení a tak je úplně normální, že se nám nemusí dařit. Že dokonce mohou přijít nemoci nebo útisk.
Když je dobře, je nám do zpěvu. Ale co když přijdou časy těžké? Je s námi ještě Bůh?

O tom jak na tom byli Izraelci při putování do zaslíbené země a co si z jejich postojů můžeme vzít my přemýšlel ve svém kázání Čeněk Jersák - Je mezi námi Bůh, nebo ne?.

My Češi máme sklon k reptání. Málokdy jsme spokojení. A je to možná tím, že jsme málo vděční. Bereme věci a situace jako samozřejmost. Pak nemůžeme mít radost.
I Izraelci po svém odchodu z Egypta byli v obdobné situaci - jakmile se objevily nějaké potíže, okamžitě začali reptat.
Co si z jejich příběhu můžeme vzít pro náš život, o tom ve svém nedělním kázání mluvil Pavel Coufal - Na čem stojí naše radost?.