Když král David umíral, předal svému synu a nástupci poslední rady. Tu nejdůležitější z nich však Šalamoun opomenul: „Zachovávej řád Hospodina, svého Boha, a choď po jeho cestách...“ Třebaže Šalamoun zajistil v zemi nevídanou prosperitu, jeho mír byl jen tichem před bouří. Sňatkovou politikou přivedl do země pohanské bohy, modloslužbu fakticky zestátnil a natolik rozvrátil víru národa, že spustil lavinu míchání víry s modlářstvím. Z tohoto duchovního úpadku se Izrael ani přes pozdější reformy bohabojných králů nevzpamatoval až do Babylonského zajetí. Příběh krále žádajícího moudrost se tak stává varováním, že ten nejnebezpečnější rozpad víry nezažíváme v bouřích, ale často mu jdeme sami naproti v dobách největšího pohodlí, kdy naše srdce zleniví.

Propojené příběhy prvních dvou izraelských králů, Saula a Davida, otevírají otázky Božího vedení, působení Ducha svatého, víry, moci i lidského selhání. Společně budeme hledat, co nám příběhy prvních izraelských králů říkají o Bohu, člověku a skutečné zbožnosti.

Izrael toužil po králi „jako mají ostatní národy“, a tak Bůh povolal Saula – silného, schopného a zpočátku pokorného muže. Jeho příběh je ale zároveň příběhem postupného pádu: od nadějného začátku k neposlušnosti, strachu z lidí a ztrátě důvěry v Boha. V textech 1. Samuelovy 8–15 budeme sledovat, proč Saul přišel o království a co jeho život vypovídá o poslušnosti, charakteru a skutečném vedení před Bohem.