Martin Luther prý míval chuť vyškrtnout z biblického kánonu „slaměnou“ Jakubovu epištolu – a já bych občas milerád udělal totéž se Zjevením. Lámu si totiž hlavu nad otázkou, jak ho číst, aby z toho měl člověk opravdu užitek. Krátkodobé vzedmutí náboženských nálad (obvykle končící řádnou ostudou) ani plané hloubání nad přesným průběhem událostí v temné budoucnosti mi totiž moc užitečné nepřijde. Takže jsem rád, že se mám zamýšlet nad „aplikací“ – neboli co to znamená pro nás a dnes.

Blížíme se k závěru knihy Zjevení. Jan popisuje tisícileté království Krista na zemi, poslední soud i nové stvoření – nové nebe, novou zemi a nový Jeruzalém. Text nás vede k přípravě na budoucnost, kterou Bůh zaslíbil, a k radostnému očekávání věčného života.

Kapitoly Zjevení 15–18 ukazují završení Božích soudů nad zlem, tím Zlým a lidskou pýchou. I uprostřed soudu však zaznívá Boží milosrdenství, které volá k pokání a oddělení od zla.

Když se lámou pečetě dějin, zdá se, že svět se rozpadá — války, hlad, smrt a pronásledování. Ale Jan dostává vizi, která ukazuje něco víc: nic se neděje mimo Boží svrchovanost. Je to Beránek, který otevírá pečetě. A uprostřed chaosu Bůh pečetí svůj lid — chrání ho, aby obstál. Kapitoly 6–7 nám připomínají, že dějiny nejsou v rukou vládců, mocností ani náhod, ale v rukou Toho, který byl zabit a přesto vládne.

Kniha Zjevení má být čtena nejen teology, ale každým křesťanem. Úvodní kapitola nám ukazuje, že nejde o knihou hrůz, ale poselství naděje a zaslíbení. Kristus, oslavený Pán, stojí uprostřed své církve, a její budoucnost drží pevně ve svých rukou. Proto se nemusíme bát budoucnosti ani chaosu kolem nás.