Když Izrael vytvořil zlaté tele, nebyl to jen tak ledajaký hřích. Desatero už měli a v době, kdy si Bůh vytváří s nimi vztah a přibližuje se k nim, tento lid svým modlářstvím plivnul Bohu do tváře. Nejhorší na tom ale nebyl trest, který je potkal, ovšem to, že odmítli nabídnutou ruku Hospodina. Nebýt Mojžíše, mohli přijít o Boží přítomnost v jejich středu - a to bylo to nejhorší. Jak jsme na tom my dnes s přijímáním podané ruky od Boha?

Otroctví dnes u nás vnímáme jako svého druhu „univerzální zlo“. Přijde nám tak jasné, že je to naprosto špatně – a tak nepochopitelné, že to může někdo nevidět. A pak se podíváte do Bible a zjistíte, že svatý Bůh ho sice poměrně pečlivě reguluje a vyzývá pány, aby se ke svým otrokům chovali slušně… ale nikde ho jasně a výslovně neodsuzuje. Tak jak to tedy je? Má Bůh morální problém s otroctvím? A jestli ne, má skutečně právo říkat si „svatý“?

Proč Bůh zasáhl právě prvorozené? Protože prvorozený znamená to nejdražší, budoucnost, pokračování života. Exodus ukazuje, že Bůh má právo na první a nejlepší, a že spasení přichází jen skrze krev Beránka. V Ježíši Kristu – Božím Prvorozeném – dostává toto téma své naplnění: On zemřel, aby jiní mohli žít.

Kniha Exodus navazuje na Genesis a ukazuje, jak Bůh plní svá zaslíbení: vyvádí Izrael z otroctví v Egyptě, uzavírá s ním smlouvu na Sinaji a přebývá uprostřed svého lidu ve svatyni. Exodus není jen příběh dávných událostí, ale živé svědectví o Božím charakteru – o jeho moci, věrnosti, svatosti i milosti. Vysvobození z Egypta se stalo ústředním obrazem spásy, ke kterému se Písmo stále vrací. Při pohledu na Exodus objevujeme nejen, kdo je Bůh, ale také co znamená být jeho lidem dnes: vysvobozeným, povolaným a vedeným Boží přítomností.