Kapitoly Izaiáše 40-55 se právem dají nazvat „Izaiášovo evangelium“. Lid vysvobozený Kýrem z Babylonského zajetí totiž i nadále zůstává v zajetí hříchu. A má-li být zlomeno i toho hlubší zajetí, musí na scénu vstoupit osobní služebník, který má moc přinést záchranu skrze své utrpení.

Všechno je to marnost… Nebo ne? Kniha Kazatel bývá často označována za nihilistickou, avšak doopravdy nabízí osvobozující pohled na život. Ano, práce i majetek pominou, ale nezapomněli jsme se radovat z běžných Božích darů? I když ani v radosti smysl nenajdeme - ten totiž Kazatel vidí úplně jinde…

Společné zamyšlení nad Lukášem 10 o cestě k zatvrzelému srdci, překážkách v milosrdenství, ale i o svobodě a hranicích, které nás chrání před nechtěným zotročením.

„Hospodine, proč stojíš opodál? Proč se skrýváš v dobách soužení?“ (Ž 10,1 CSP) Slova žalmisty mnohdy nejlépe vystihují náš postoj, když procházíme těžkostmi a útiskem. Není těžké ptát se v takových chvílích: „Copak to Bůh nevidí?“ A jaká je tedy odpověď?

Kniha Nehemjáš zaznamenává třetí návrat z exilu a v Písmu vyčnívá jako hluboce osobní deník. V něm Nehemjáš opouští palác v Šúšanu, protože mu puká srdce pro zničený domov. Nesledujeme neohroženého hrdinu, ale člověka, který obnově národa obětoval své pohodlí, práva i bezpečí. Největší drama však přichází na konci. Hradby stojí, ale lidé zapomínají na sliby a Nehemjášovo úsilí jako by ztrácelo smysl. Svůj deník proto zavírá povzdechem: „Pamatuj na mne, můj Bože, k mému dobru.“ Je to příběh o tom, že i když lidé zapomenou, to jediné, na čem záleží, je vědomí, že Bůh nezapomíná.

Co se stalo, že byl Izrael svoboden se vrátit zpět do země zaslíbené a jaké události předcházely také ostatním návratům? Napříč všemi těmi návraty lze vidět Boží zásah do dějin a milost, kterou projevuje skrze pohanské krále a vladaře.

Když král David umíral, předal svému synu a nástupci poslední rady. Tu nejdůležitější z nich však Šalamoun opomenul: „Zachovávej řád Hospodina, svého Boha, a choď po jeho cestách...“ Třebaže Šalamoun zajistil v zemi nevídanou prosperitu, jeho mír byl jen tichem před bouří. Sňatkovou politikou přivedl do země pohanské bohy, modloslužbu fakticky zestátnil a natolik rozvrátil víru národa, že spustil lavinu míchání víry s modlářstvím. Z tohoto duchovního úpadku se Izrael ani přes pozdější reformy bohabojných králů nevzpamatoval až do Babylonského zajetí. Příběh krále žádajícího moudrost se tak stává varováním, že ten nejnebezpečnější rozpad víry nezažíváme v bouřích, ale často mu jdeme sami naproti v dobách největšího pohodlí, kdy naše srdce zleniví.

Krátká anotace: Jaká byla monarchie Izraele? Proč chtěl lid krále? Kam to dospělo s panovníky a co se stalo, že nakonec byli Izraelité odvedení do zajetí? Podívejme se na Saula, Davida i Šalamouna, jejich životy a co následovalo po nich. Proberme rozdělení království na severní a jižní, a také úpadek a odpadnutí od Boha, kvůli kterému si říši rozebrali Asyřané a Babyloňané. Možná že nám dějiny izraelské monarchie mohou říct něco i dnes.

„Následuj mne.“ Slova, která Kristus řekl Petrovi, říká i nám dnes. Co všechno jsi ale ochoten obětovat pro Boží jméno? Skutečné následování znamená ochotu vzdát se všeho – od světských požitků až po bezpečí kolektivu, který nás přijímá jen tehdy, když jsme jako oni. Ježíš nevolá k pohodlí, ale k cestě, která vede přes kříž a osobní zapření. Budeš následovat Krista, i kdyby to znamenalo zůstat naprosto sám?

O čem je kniha Numeri? O změně generace, o neustálých vzpourách a Boží milosti k Izraeli i přes všechny jejich pády. Proč zázraky nestačí? Protože oddanost a důvěra není a nemá být založena na neustálém dokazování. Naopak, největší postavy Biblických dějin jsou ty, které věřily v těžkých dobách bez neustále nových důkazů a následovaly Hospodina z víry ne z vidění. Přestože jsou zázraky dobré a užitečné a přejeme si jejich existenci, samy o sobě nejsou pro blízkost s Bohem dostatečné.

Když Izrael vytvořil zlaté tele, nebyl to jen tak ledajaký hřích. Desatero už měli a v době, kdy si Bůh vytváří s nimi vztah a přibližuje se k nim, tento lid svým modlářstvím plivnul Bohu do tváře. Nejhorší na tom ale nebyl trest, který je potkal, ovšem to, že odmítli nabídnutou ruku Hospodina. Nebýt Mojžíše, mohli přijít o Boží přítomnost v jejich středu - a to bylo to nejhorší. Jak jsme na tom my dnes s přijímáním podané ruky od Boha?