„Hospodine, proč stojíš opodál? Proč se skrýváš v dobách soužení?“ (Ž 10,1 CSP) Slova žalmisty mnohdy nejlépe vystihují náš postoj, když procházíme těžkostmi a útiskem. Není těžké ptát se v takových chvílích: „Copak to Bůh nevidí?“ A jaká je tedy odpověď?

Kniha Nehemjáš zaznamenává třetí návrat z exilu a v Písmu vyčnívá jako hluboce osobní deník. V něm Nehemjáš opouští palác v Šúšanu, protože mu puká srdce pro zničený domov. Nesledujeme neohroženého hrdinu, ale člověka, který obnově národa obětoval své pohodlí, práva i bezpečí. Největší drama však přichází na konci. Hradby stojí, ale lidé zapomínají na sliby a Nehemjášovo úsilí jako by ztrácelo smysl. Svůj deník proto zavírá povzdechem: „Pamatuj na mne, můj Bože, k mému dobru.“ Je to příběh o tom, že i když lidé zapomenou, to jediné, na čem záleží, je vědomí, že Bůh nezapomíná.

Co se stalo, že byl Izrael svoboden se vrátit zpět do země zaslíbené a jaké události předcházely také ostatním návratům? Napříč všemi těmi návraty lze vidět Boží zásah do dějin a milost, kterou projevuje skrze pohanské krále a vladaře.

Když král David umíral, předal svému synu a nástupci poslední rady. Tu nejdůležitější z nich však Šalamoun opomenul: „Zachovávej řád Hospodina, svého Boha, a choď po jeho cestách...“ Třebaže Šalamoun zajistil v zemi nevídanou prosperitu, jeho mír byl jen tichem před bouří. Sňatkovou politikou přivedl do země pohanské bohy, modloslužbu fakticky zestátnil a natolik rozvrátil víru národa, že spustil lavinu míchání víry s modlářstvím. Z tohoto duchovního úpadku se Izrael ani přes pozdější reformy bohabojných králů nevzpamatoval až do Babylonského zajetí. Příběh krále žádajícího moudrost se tak stává varováním, že ten nejnebezpečnější rozpad víry nezažíváme v bouřích, ale často mu jdeme sami naproti v dobách největšího pohodlí, kdy naše srdce zleniví.

Krátká anotace: Jaká byla monarchie Izraele? Proč chtěl lid krále? Kam to dospělo s panovníky a co se stalo, že nakonec byli Izraelité odvedení do zajetí? Podívejme se na Saula, Davida i Šalamouna, jejich životy a co následovalo po nich. Proberme rozdělení království na severní a jižní, a také úpadek a odpadnutí od Boha, kvůli kterému si říši rozebrali Asyřané a Babyloňané. Možná že nám dějiny izraelské monarchie mohou říct něco i dnes.

„Následuj mne.“ Slova, která Kristus řekl Petrovi, říká i nám dnes. Co všechno jsi ale ochoten obětovat pro Boží jméno? Skutečné následování znamená ochotu vzdát se všeho – od světských požitků až po bezpečí kolektivu, který nás přijímá jen tehdy, když jsme jako oni. Ježíš nevolá k pohodlí, ale k cestě, která vede přes kříž a osobní zapření. Budeš následovat Krista, i kdyby to znamenalo zůstat naprosto sám?

O čem je kniha Numeri? O změně generace, o neustálých vzpourách a Boží milosti k Izraeli i přes všechny jejich pády. Proč zázraky nestačí? Protože oddanost a důvěra není a nemá být založena na neustálém dokazování. Naopak, největší postavy Biblických dějin jsou ty, které věřily v těžkých dobách bez neustále nových důkazů a následovaly Hospodina z víry ne z vidění. Přestože jsou zázraky dobré a užitečné a přejeme si jejich existenci, samy o sobě nejsou pro blízkost s Bohem dostatečné.

Když Izrael vytvořil zlaté tele, nebyl to jen tak ledajaký hřích. Desatero už měli a v době, kdy si Bůh vytváří s nimi vztah a přibližuje se k nim, tento lid svým modlářstvím plivnul Bohu do tváře. Nejhorší na tom ale nebyl trest, který je potkal, ovšem to, že odmítli nabídnutou ruku Hospodina. Nebýt Mojžíše, mohli přijít o Boží přítomnost v jejich středu - a to bylo to nejhorší. Jak jsme na tom my dnes s přijímáním podané ruky od Boha?