Když se lámou pečetě dějin, zdá se, že svět se rozpadá — války, hlad, smrt a pronásledování. Ale Jan dostává vizi, která ukazuje něco víc: nic se neděje mimo Boží svrchovanost. Je to Beránek, který otevírá pečetě. A uprostřed chaosu Bůh pečetí svůj lid — chrání ho, aby obstál. Kapitoly 6–7 nám připomínají, že dějiny nejsou v rukou vládců, mocností ani náhod, ale v rukou Toho, který byl zabit a přesto vládne.

Proč Bůh zasáhl právě prvorozené? Protože prvorozený znamená to nejdražší, budoucnost, pokračování života. Exodus ukazuje, že Bůh má právo na první a nejlepší, a že spasení přichází jen skrze krev Beránka. V Ježíši Kristu – Božím Prvorozeném – dostává toto téma své naplnění: On zemřel, aby jiní mohli žít.

Kniha Exodus navazuje na Genesis a ukazuje, jak Bůh plní svá zaslíbení: vyvádí Izrael z otroctví v Egyptě, uzavírá s ním smlouvu na Sinaji a přebývá uprostřed svého lidu ve svatyni. Exodus není jen příběh dávných událostí, ale živé svědectví o Božím charakteru – o jeho moci, věrnosti, svatosti i milosti. Vysvobození z Egypta se stalo ústředním obrazem spásy, ke kterému se Písmo stále vrací. Při pohledu na Exodus objevujeme nejen, kdo je Bůh, ale také co znamená být jeho lidem dnes: vysvobozeným, povolaným a vedeným Boží přítomností.

Když ve druhé a třetí kapitole knihy Zjevení Ježíš mluví k církvím v Asii, není jen podrobné rozebrání stavu církve. Jsou to osobní dopisy – „dopisy lásky”. Píše jim Ten, který je zná jménem, vidí jejich sílu i slabost a volá je zpět k první lásce. V těchto dopisech zaznívá povzbuzení, napomenutí i zaslíbení. To není chladný audit, ale pastýřský hlas Krista, který svoji církev miluje a připravuje na setkání s Ním.

Kniha Zjevení má být čtena nejen teology, ale každým křesťanem. Úvodní kapitola nám ukazuje, že nejde o knihou hrůz, ale poselství naděje a zaslíbení. Kristus, oslavený Pán, stojí uprostřed své církve, a její budoucnost drží pevně ve svých rukou. Proto se nemusíme bát budoucnosti ani chaosu kolem nás.

Genesis je knihou začátků – od stvoření světa, pádu člověka a potopy až po povolání Abrahama a vznik Božího lidu. Ukazuje nám, kdo je Bůh, kdo jsme my, i jak od počátku jedná s lidstvem ve svém plánu spásy. Příběhy Genesis nejsou jen dávnou historií, ale základním rámcem víry a povzbuzením k důvěře v Boží zaslíbení.

Když se lidé shromáždili, aby si po letech hříšného zanedbávání poslechli čtení Zákona, to, co slyšeli, na ně mělo praktický dopad. Jejich reakce na Zákon odhalila srdce lidí. Jejich věrnost, odhodlání, ale i potřeby.

Žalmy ukazují, že i Boží lidé čelí těžkostem, samotě a pochybnostem. David se ocitá na útěku, obklopen nepřáteli i vlastní slabostí. Nezastírá bolest, ale obrací ji v modlitbu – vylévá srdce před Hospodinem, který se stává jeho štítem, útočištěm a nadějí. I uprostřed tmy se rodí chvála a důvěra, že Bůh má poslední slovo. Tyto žalmy nás učí, že skutečná víra není útěk od zápasu, ale nalezení Boží přítomnosti právě uprostřed něj.

Když děláme Boží dílo, setkáme se s odporem. Nehemjáš čelil výsměchu i hrozbám, ale nenechal se odradit. Společně se podíváme, co se z jeho příkladu můžeme naučit o víře, vytrvalosti a vedení uprostřed tlaku.

Tohle už není jen plánování – Boží lid povstává a jedná. Třetí kapitola Nehemiáše je důkazem, že když se spojíme pro jeden cíl, začíná skutečná proměna!

Nehemiáš 2,11–20 ukazuje, jak položit pevné základy pro společné dílo – skrze tichou přípravu, realistické pojmenování problému a víru v Boží vedení. Nehemiáš oslovuje lidi s vizí, která je pravdivá, sdílená a nadějná, a povzbuzuje je svědectvím o Božím působení. I přes výsměch nepřátel se lidé vzchopí k dobrému dílu, protože vědí, že Bůh jedná.

Žalmy 1 a 2 otevírají dveře do Knihy žalmů. Ukazují dvě cesty – cestu požehnaného člověka a cestu svévolníků – a zároveň odhalují vládu Božího Pomazaného nad světem. Kdo je tím Králem? A jak žít pod jeho vládou? Odpověď nacházíme v těchto dvou žalmech, které spojují každodenní život s věčnou Boží vládou.

Druhá kapitola knihy Nehemiáš nám ukazuje, že Boží dílo začíná pečlivou přípravou. Nehemiáš trpělivě čekal, modlil se, plánoval, nebál se požádat o pomoc a počítal s odporem. Naučíme se, že víra neznamená pasivitu, ale aktivní očekávání a zodpovědnou přípravu. Když Bůh otevře dveře, připravený člověk může jednat – a inspirovat druhé, aby se přidali k obnově.

První kapitola knihy Nehemiáš otevírá silným osobním příběhem modlitby, která se stává klíčovým tématem celé knihy. Nehemiášův úspěch při obnově Jeruzaléma nezačíná plány nebo činy, ale modlitbou – konkrétně modlitbou soucitnou, vytrvalou a hluboce osobní. Je to první z dvanácti zaznamenaných modliteb v této knize. Kniha začíná modlitbou v Persii a končí modlitbou v Jeruzalémě, čímž naznačuje, že skutečná obnova Božího lidu probíhá skrze rozhovor s Bohem.

Jonášův pád na dno moře – doslova i obrazně – je obrazem chvíle, kdy se člověk ocitá bez kontroly, vyčerpaný a zlomený. Ve 2. kapitole knihy Jonáš sledujeme modlitbu zoufalého člověka, který si uvědomuje, že Bůh je i v hlubinách. Může i náš pád být místem, kde nás Bůh potkává a obnovuje?

Závěrečné kázání ze série Když Duch dává se soustředí na největší z duchovních darů – lásku, jak ji popisuje apoštol Pavel v 1. Korintským 13. Tento text není pouze poetickým ideálem, ale praktickým měřítkem pro život jednotlivce i celé církve. Láska, která není popudlivá, nepočítá křivdy, neraduje se ze zla, ale z pravdy. Láska, která nese, věří, doufá a vytrvá. Taková láska je důkazem působení Ducha svatého v našich životech. Bez ní i ty nejlepší dary ztrácejí svou hodnotu.

Ve výčtu duchovních darů často nejvíce zaujmou ty viditelnější nebo mimořádné projevy Ducha. Apoštol Pavel však v listu Římanům připomíná i praktické dary – službu, vedení, štědrost či milosrdenství. Ačkoliv bývají přehlíženy, pro každodenní život církve jsou nepostradatelné. Nechme se Božím slovem povzbudit k věrné službě tím, čím nás Bůh obdaroval.

V Athénách, městě plném filozofie a otázek, apoštol Pavel přináší odvážné poselství: Bůh ustanovil den soudu a všem to potvrdil tím, že vzkřísil Ježíše z mrtvých. Při dnešním křtu budeme svědky dalších důkazů Kristovy moci – ve vyznání jedné sestry a tří bratrů. Co Pavlova promluva na Areopagu znamená pro křtěné – a pro nás dnes?

V životě každého člověka přicházejí těžké chvíle — bolest, zklamání, ztráta kontroly. Jsou to jen náhody, nebo mají hlubší smysl? Dnešní biblický text z listu Židům mluví o tom, že i nepříjemné situace mohou být cestou růstu, proměny, a dokonce i projevem hluboké Boží lásky. Ne sentimentální, ale pevné — takové, která se nebojí konfrontovat a formovat. Společně se zamyslíme nad tím, co by mohlo znamenat, že jsme vychováváni ne k pohodlí, ale k něčemu velmi dobrému.

Toto biblické studium se zaměřuje na tři dary Ducha svatého uvedené v 1K 12,8–9: slovo moudrosti, slovo poznání a víru. Společně budeme zkoumat, co tyto dary znamenají, jak se liší a jak mohou sloužit k budování církve. Studium nabídne biblický výklad, praktické příklady a prostor pro modlitbu a rozpoznání těchto darů v našich životech.

V Židům 11 čteme o lidech, kteří hledali smysl a oporu ve víře uprostřed nejistot. Jejich příběhy mohou oslovit každého, kdo někdy zápasil s otázkami života, důvěry nebo pochybností. Přijďte se inspirovat – ať už víru žijete, hledáte, nebo se jen chcete zastavit a zamyslet.

Duchovní dary jsou zvláštní Boží obdarování, která dává Duch svatý každému věřícímu k užitku celého společenství. V tomto vyučování si přiblížíme, co to duchovní dary jsou, proč jsou dány, jak se liší, a jak je můžeme rozpoznat a uplatňovat ve službě druhým. Zaměříme se na rozmanitost darů a jednotu, kterou Duch přináší do těla Kristova. Zveme vás k účasti na nové sérii vyučování s názvem ‚Když Duch dává‘

Zveme vás k prožití Zeleného čtvrtku formou společného zastavení u jednoho stolu. Během večera se budeme zamýšlet nad biblickými texty, které se tradičně čtou při židovské sederové večeři – sváteční večeři Pesachu, kterou slavil i Ježíš se svými učedníky před svou smrtí. Přiblížíme si jejich význam, symboliku a hluboké propojení s křesťanskou oslavou Večeře Páně. Přijďte se spolu s námi posadit ke stolu a nechat se oslovit poselstvím osvobození, naděje a lásky.

Kdo je starozákonní Melchisedech? Tajemná postava bez počátku a konce? A proč je pro nás důležité, že je Ježíš knězem právě „podle jeho řádu“? Vstupme spolu do hloubky listu Židům, kde se ukazuje Ježíš jako Věčný kněz, který nepřichází jen přinášet oběť – ale stává se sám obětí. Co to znamená pro naši důvěru, jistotu a naději dnes?

Ježíš není někdo, kdo sedí daleko na nebi a jen sleduje, co děláme – On ví přesně, jaké to je být slabý, pokoušený a zraněný, protože to všechno sám zažil. A právě proto nás zve, abychom k Němu přicházeli bez strachu, i když jsme na dně – rozumí nám a je připraven pomoci. Tento oddíl z listu Židům nám připomene, že Kristova oběť nám otevírá cestu k milosti, síle a naději, kterou tolik potřebujeme.

Život víry vyžaduje vytrvalost a důvěru v Boha. List Židům varuje před zatvrzelým srdcem a nevěrou, která Izraelcům zabránila vstoupit do Božího odpočinutí. Máme se poučit z jejich příběhu a držet se Krista. Jak odolat pokušení odpadnout? Jak nechat Boží Slovo proměnit naše srdce? Připojte se k zamyšlení a nechte se povzbudit k věrnosti až do konce.

Závěr listu Římanům oslavuje Boha, který zjevuje své dříve skryté tajemství – evangelium o Kristu. Pavel ukazuje, že Boží plán spásy byl po věky zahalen, ale nyní je zjeven všem národům k poslušnosti víry. Proč Bůh neodhalil svůj záměr dříve? Jak na toto zjevení odpovíme? Budeme přemýšlet o tom, jak nás Bůh upevňuje ve víře a jak máme reagovat na jeho slovo.

Rozdělení a nesvornost v církvi otevírají dveře nepříteli. Místo prosazování svého si musíme uvědomit, že patříme Bohu, a podřídit se Jeho vedení. Když mu věříme, můžeme usilovat o smíření, radovat se v každé situaci a najít pokoji v Jeho péči.

Víra a naděje jdou ruku v ruce – víra se opírá o Boží zaslíbení, naděje nás vede k radosti a pokoji. Apoštol Pavel ukazuje, že Kristus naplnil zaslíbení Izraele a otevřel cestu pohanům, aby všichni mohli zakoušet Boží milost. Jak v našem životě působí víra a jak naděje? Přijměme Boží výzvu k životu naplněnému radostí a pokojem.

Jak může tvoje víra skutečně něco změnit? Pavel mluví o tom, že opravdová změna začíná láskou – k lidem kolem nás i k Bohu. Ukazuje nám, jak odložit věci, které nás stahují dolů, a žít tak, aby to mělo smysl. Je čas probudit se a začít svítit, protože Kristův příchod je blízko.

Dnešní studium nás zve k zamyšlení nad tím, jak naše víra může prakticky proměňovat každodenní život a zářit Božím světlem do světa kolem nás. V textu z Filipským 2,12–30 objevíme povzbuzení k radostné poslušnosti. Inspiraci najdeme také v příkladech Pavlových spolupracovníků, Timotea a Epafrodita, kteří věrně sloužili Bohu i lidem.

Jak by měl křesťan nahlížet na autority a podřízenost státní moci? Text z Římanům 13,1-7 nám nabízí jedinečný pohled na Boží ustanovení autorit. Křesťanský život pod Boží vládou zahrnuje nejen svobodu v Kristu, ale také zodpovědnost být svědomitými občany. Místo abychom se bouřili proti vedení, máme své vedoucí ctít jako Boží služebníky, modlit se za ně a podřizovat se jim pro naše dobro a Boží slávu.

Skutečná láska k Bohu není jen o pocitech nebo slovech, ale o plném odevzdání každého aspektu naší bytosti. Náš novoroční verš z evangelia podle Marka 12,30 nás volá k tomu, abychom milovali Boha celým svým srdcem, myslí, duší i silou. Pojďme společně prozkoumat, jak tuto opravdovou lásku žít v každodenním životě.

Nový rok nás vybízí přehodnotit priority a zaměřit se na to, co má skutečnou hodnotu. Apoštol Pavel v listu Filipským 3,1-11 ukazuje, že největším ziskem je poznání Krista a život v Jeho spravedlnosti. Přijďte objevit, jak začít nový rok s předsevzetím, které přináší věčnou hodnotu.

Evangelista Matouš nám v 2. kapitole přibližuje událost, která přesahuje svůj čas: otázku mudrců z Východu, „Kde je ten král?“ Tato otázka rezonuje i dnes – nejen jako historický dotaz, ale jako výzva pro každého z nás. Kdo skutečně vládne našemu srdci? Je to Kristus, nebo něco jiného? Pojďme společně objevovat, co znamená uznat Ježíše jako krále ve světle Božího slova a jak tato pravda může proměnit náš život.

Pojďte s námi prozkoumat souvislost mezi jednotou a pokorou v životě křesťanského společenství. Jakým příkladem je pro nás v tomto Ježíšův postoj? Tento čtvrtek společně objevíme odpovědi!

Evangelium podle Matouše nezačíná idylickým popisem jeslí v Betlémě ani zpěvem andělského chóru. Místo toho nám nabízí rodokmen Ježíše Krista – pasáž, kterou možná při čtení spíše přeskakujeme. Tento rodokmen však zahrnuje čtyři matky, které bychom v genealogii vznešené osobnosti možná nečekali. Nebo snad ano?

Pojďme společně objevit, jak může Bůh proměnit naše životní výzvy v příležitosti ke svědectví a růstu. V oddílu Filipským 1:12–24 nám apoštol Pavel ukazuje, že i uprostřed utrpení můžeme nalézt radost a smysl, když svůj pohled zaměříme na Krista. Přijďte se inspirovat k životu plnému důvěry, odvahy a radosti, bez ohledu na okolnosti!

První adventní neděle nám připomíná příchod světla do temnoty – Ježíše Krista, který je nadějí pro tento svět. Vycházejíc z prorockých slov Izajáše 9, budeme rozjímat nad tím, jak Boží světlo proměňuje lidské životy a přináší nový začátek. Tento obraz nového života a Boží milosti bude zvláště aktuální při radostné události křtu, kdy budeme svědky přijetí tohoto světla do srdce člověka.

Osobní vírou v Ježíš Krista se stáváme součástí společenství. Součástí ohromného společenství církve, kde i když jsme každý jiný a máme jiné obdarování, patříme k sobě. Ale jak konkrétně by měla vypadat naše společná služba?

Samuelovy zachycují návrat krále Davida po Abšalómově vzpouře, jeho zápas s věrností a zradou a důležitost odpuštění a smíření. David čelí následkům minulých hříchů, kdy spravedlnost vyžaduje nápravu, a zůstává pevný ve víře v Boží ochranu. Jeho závěrečná píseň díků je oslavou Boží věrnosti a stálosti jako skály a útočiště. Tato pasáž je mocným svědectvím o důvěře, vděčnosti a spravedlnosti.

V Římanům 7 nás Pavel provází vnitřním zápasem, který známe všichni – napětím mezi touhou konat dobro a skutečností, že opakovaně padáme. „Nečiním dobro, které chci, ale zlo, které nechci,“ vyjadřuje tuto bolestně známou zkušenost. Vrcholí otázkou: „Kdo mě z pout mých vysvobodí?“ Tato kapitola nám připomíná, že zákon odhaluje naše hříchy, ale osvobodit nás nemůže. Potřebujeme Krista, který nám přináší naději, že nejsme ponecháni sami sobě, ale jsme v jeho rukou osvobozeni k novému životu v Duchu.

Apoštol Pavel v Římanům 5,1-11 mluví o radosti, kterou můžeme zažívat, když jsme ospravedlněni vírou. Mluví o tom, že se můžeme chlubit Bohem – radovat se z toho, co pro nás udělal. Kristus za nás zemřel, i když jsme si to nezasloužili, a díky němu jsme smířeni s Bohem. Ta radost není jen nějaký pocit, ale hluboká jistota, že Bůh je s námi a pro nás, a to nám dává sílu i radost, kterou můžeme sdílet s ostatními.

V našem studiu 2 knihy Samuelovi nám kapitoly 5 až 10 ukazují Davidovo rostoucí království a jeho vítězství nad nepřáteli, včetně dobytí Jeruzaléma a přivezení Archy. Uprostřed těchto úspěchů David ukazuje pokoru v modlitbě, když přijímá Boží “ne” ohledně stavby chrámu. Dalším projevem jeho laskavosti je pomoc Mefíbóšetovi, vnukovi Saula, kterého přijal do svého domu. David jednal s laskavostí a soucitem i přes svou moc a postavení, čímž ukázal, že je mužem podle Božího srdce.

Na den díkůvzdání se společně zamyslíme nad poselstvím 4. kapitoly listu Římanům, kde Pavlův příklad Abrahama odhaluje, jak Boží zaslíbení a věrnost posilují naši víru a dávají nám hluboké důvody k vděčnosti.

V naší sérii výkladů starozákonních knih Samuelových se zaměřujeme na Boží služebníky a jejich reakce na životní výzvy. Davidův příběh v nás může vyvolávat smíšené pocity – jeho život je plný kontrastů, je zároveň hříšníkem i svatým. Tento příběh o muži, který hluboce miloval Boha, ale často padal, nám připomíná nesmírnou velikost Boží milosti, která Davida neopustila ani přes jeho četná selhání.

Dnes večer dojdeme až na konec života krále Saula, který nepřestal pronásledovat nevinného Davida. Ale přešlapy, intriky a hřích se nevyhýbali ani Božímu služebníku Davidovi. Poučný je ale i respekt Abigail a boje za svobodu v závěru 1 knihy Samuelovy. Čemu se můžeme naučit z těchto příběhů?

Anotaci ke dnešnímu textu by pronásledovaný David napsal asi takto: „Buďte rozhodní a buďte udatného srdce, všichni, kdo čekáte na Hospodina.“ Boží služebník David je nám příkladem člověka, který svěřil svou cestu Hospodinu. Věděl, že Bůh má dokonalý plán i v té nejtěžší situaci života.

Na začátku dopisu římské církvi slyšíme Pavlovo pozoruhodné prohlášení o evangeliu, které kázal. Pavel byl odvážný ve sdílení dobré zprávy, kterou měl tak rád. Ona má moc zachránit kohokoli, bez ohledu na rasu, etnicitu nebo kulturu. Opravdu každý může prožít zachraňující moc evangelia skrze důvěru v Ježíše Krista.