Proč se v nás odehrává nelítostný boj mezi tělem a Duchem? A jak v tomto boji můžeme zvítězit?

Víru nelze zdědit ani mechanicky předat. Každý člověk je pozván k osobní důvěře v Boha. Přesto pátá kniha Mojžíšova ukazuje, že víra se vždy týká více než jedné generace. Co tedy skutečně předáváme dál?

Osobní svatost: Je možné ji okoukat? A je možné na ni hledět jen z dálky? A proč vlastně o svoji svatost usilovat? Kvůli komu? Už ses odhodlal? Máš tyto otázky vyřešené?

Srdečně zveme k nové sérii kázání o osobní svatosti. Bůh nám v Bibli říká: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ Tuto neděli se společně zamyslíme nad tím, zda je svatost Boží, nebo naše odpovědnost. A co to znamená konkrétně pro můj život?

Pátá kniha Mojžíšova nese zvláštní a poněkud tajemný název Deuteronomium. Co tato kniha skutečně obsahuje, když v ní Mojžíš znovu promlouvá k celému Izraeli o Božím zákoně? A co dnes znamená výzva „Slyš, Izraeli“ pro nás?

Na Nový rok zazní poslední pozvání Bible: „Kdo žízní, ať přistoupí…“ (Zj 22,17). Nejde o odměnu pro silné, ale o pozvání pro potřebné — pro ty, kdo cítí prázdno, únavu, neklid nebo žízeň po smyslu. Bůh nenabízí další seznam úkolů, ale „vodu života zdarma“. Skutečné občerstvení, které nezávisí na našem výkonu, ale na jeho milosti. Přijďte si poslechnout, co znamená přistoupit, odkud se bere naše žízeň a proč právě Kristus je odpovědí na ni.

Vánoce nejsou jen příběh útěchy, ale i začátek cesty, která vede až ke kříži. Mesiáš přichází do našeho světa ne jako nedotknutelný hrdina, ale jako ten, kdo bere na sebe lidskou slabost, odmítnutí i bolest — a právě tím otevírá cestu spásy. Ve Skutcích 6–7 uvidíme Štěpána, který se v těžké chvíli nebojí Krista vyznat slovy, která nesou evangelium i nepřátelům. Vánoce nám tak připomínají: následovat narozeného Krále znamená někdy i trpět — ale nikdy ne sami a nikdy beze smyslu.

Cesta Izraele z Egypta do Kenaanu - cesta člověka z otroctví na svobodu.

Z Josefova pohledu Boží „neboj se“ není jen uklidnění, ale výzva. Jak vypadá víra, která se odváží udělat správný krok, i když to druzí nepochopí? Poselství pro 3. adventní neděli.

Na 2. adventní neděli budeme spolu s Marií naslouchat andělským slovům „Neboj se“, která otevírají dveře Boží milosti do našeho strachu, nejistot i pocitu nedostatečnosti. Advent nám připomíná, že Bůh přichází ne k dokonalým, ale k těm, kdo jsou ochotni přijmout jeho přízeň. Součástí shromáždění bude i křest, viditelné znamení Božího přijetí a nového začátku v Kristu.

O čem je kniha Numeri? O změně generace, o neustálých vzpourách a Boží milosti k Izraeli i přes všechny jejich pády. Proč zázraky nestačí? Protože oddanost a důvěra není a nemá být založena na neustálém dokazování. Naopak, největší postavy Biblických dějin jsou ty, které věřily v těžkých dobách bez neustále nových důkazů a následovaly Hospodina z víry ne z vidění. Přestože jsou zázraky dobré a užitečné a přejeme si jejich existenci, samy o sobě nejsou pro blízkost s Bohem dostatečné.

Přichází Advent – čas čekání. Čekání v nás často probouzí nejistotu a strach, jestli Bůh opravdu slyší. V příběhu Zachariáše zazní Boží slovo „Neboj se“, které ukazuje, že Bůh nezapomíná na naše modlitby a připravuje víc, než vidíme. Pojďme společně přemýšlet o tom, jak se nebát čekat a znovu přijmout Boží dobré načasování.

Pojďte s námi chválit našeho Pána a modlit se. Dnešní témata k modlitbám jsou v rámci světového dne baptistických žen.

Martin Luther prý míval chuť vyškrtnout z biblického kánonu „slaměnou“ Jakubovu epištolu – a já bych občas milerád udělal totéž se Zjevením. Lámu si totiž hlavu nad otázkou, jak ho číst, aby z toho měl člověk opravdu užitek. Krátkodobé vzedmutí náboženských nálad (obvykle končící řádnou ostudou) ani plané hloubání nad přesným průběhem událostí v temné budoucnosti mi totiž moc užitečné nepřijde. Takže jsem rád, že se mám zamýšlet nad „aplikací“ – neboli co to znamená pro nás a dnes.

V dnešním vyučování z knihy Leviticus se podíváme, jak nám židovské svátky připomínají Boží vysvobození, péči a milost a jak Ježíš jejich význam naplňuje. Zkusíme přemýšlet nad tím, jak si i dnes nastavit rytmus odpočinku, vděčnosti a svobody uprostřed našeho uspěchaného života.

Blížíme se k závěru knihy Zjevení. Jan popisuje tisícileté království Krista na zemi, poslední soud i nové stvoření – nové nebe, novou zemi a nový Jeruzalém. Text nás vede k přípravě na budoucnost, kterou Bůh zaslíbil, a k radostnému očekávání věčného života.

V dávných dobách pomáhaly zvířecí oběti lidem přiblížit se k Bohu Bible. Izraelcům bylo přikázáno přinášet pět druhů obětí, z nichž každá měla svůj zvláštní účel. Jaké to byly a jak napomáhaly zlepšení vztahu mezi Bohem a člověkem? A co každoroční Den smíření? O čem je tento svátek a proč od něj pochází výraz „obětní beránek“?

Slova nás ovlivňují neustále. Žalm 119:49-50 nám připomíná, že Bůh dal slib, který nám dává naději a útěchu i v našich utrpeních. Je to slib, který je věčný a pevně zakotven v nebi. Vede naše kroky jako lampa a osvětluje naši cestu jako světlo. Díky tomu jsou naše kroky pevné a udržují nás na nohou. Znáš tento slib?

Kniha Leviticus bývá pro mnohé jednou z nejobtížnějších částí Bible – samé oběti, předpisy a nařízení. Přesto právě zde Bůh otevírá hluboký pohled na svou svatost a blízkost. Ukazuje, že chce přebývat uprostřed svého lidu a učí ho, jak se k němu přibližovat a žít svatě v každodennosti. Pojďme spolu objevit, jak se v Leviticu zrcadlí evangelium – od obětí a čistoty až po výzvu k posvěcenému životu.

Kapitoly Zjevení 15–18 ukazují završení Božích soudů nad zlem, tím Zlým a lidskou pýchou. I uprostřed soudu však zaznívá Boží milosrdenství, které volá k pokání a oddělení od zla.

Když Izrael vytvořil zlaté tele, nebyl to jen tak ledajaký hřích. Desatero už měli a v době, kdy si Bůh vytváří s nimi vztah a přibližuje se k nim, tento lid svým modlářstvím plivnul Bohu do tváře. Nejhorší na tom ale nebyl trest, který je potkal, ovšem to, že odmítli nabídnutou ruku Hospodina. Nebýt Mojžíše, mohli přijít o Boží přítomnost v jejich středu - a to bylo to nejhorší. Jak jsme na tom my dnes s přijímáním podané ruky od Boha?

Vykupitel - bližší vykupitel - dokonalý Vykupitel. Že to zní jako reklama, a ne jako něco z Bible? - A přece to v Bibli je. Přijďte se se přesvědčit a poslechnout si to. Podíváme se společně do knihy Rút a také do evangelií.

Co čeká lidstvo na konci dějin? Dá se zvítězit nad zlem, které se rozmůže? A když ano, tak jak?

Otroctví dnes u nás vnímáme jako svého druhu „univerzální zlo“. Přijde nám tak jasné, že je to naprosto špatně – a tak nepochopitelné, že to může někdo nevidět. A pak se podíváte do Bible a zjistíte, že svatý Bůh ho sice poměrně pečlivě reguluje a vyzývá pány, aby se ke svým otrokům chovali slušně… ale nikde ho jasně a výslovně neodsuzuje. Tak jak to tedy je? Má Bůh morální problém s otroctvím? A jestli ne, má skutečně právo říkat si „svatý“?

Když se lámou pečetě dějin, zdá se, že svět se rozpadá — války, hlad, smrt a pronásledování. Ale Jan dostává vizi, která ukazuje něco víc: nic se neděje mimo Boží svrchovanost. Je to Beránek, který otevírá pečetě. A uprostřed chaosu Bůh pečetí svůj lid — chrání ho, aby obstál. Kapitoly 6–7 nám připomínají, že dějiny nejsou v rukou vládců, mocností ani náhod, ale v rukou Toho, který byl zabit a přesto vládne.

Proč Bůh zasáhl právě prvorozené? Protože prvorozený znamená to nejdražší, budoucnost, pokračování života. Exodus ukazuje, že Bůh má právo na první a nejlepší, a že spasení přichází jen skrze krev Beránka. V Ježíši Kristu – Božím Prvorozeném – dostává toto téma své naplnění: On zemřel, aby jiní mohli žít.

Kniha Exodus navazuje na Genesis a ukazuje, jak Bůh plní svá zaslíbení: vyvádí Izrael z otroctví v Egyptě, uzavírá s ním smlouvu na Sinaji a přebývá uprostřed svého lidu ve svatyni. Exodus není jen příběh dávných událostí, ale živé svědectví o Božím charakteru – o jeho moci, věrnosti, svatosti i milosti. Vysvobození z Egypta se stalo ústředním obrazem spásy, ke kterému se Písmo stále vrací. Při pohledu na Exodus objevujeme nejen, kdo je Bůh, ale také co znamená být jeho lidem dnes: vysvobozeným, povolaným a vedeným Boží přítomností.

Jeden z dopisů do sborů v knize Zjevení, je zasílán do Laodikeje. Mimobiblické prameny říkají, že v té době to bylo bohaté město. Zdá se že spoléhání se na úspěch a vnější zabezpečení je něco, co prosáklo i do církve. Jak souvisí křesťanská vlažnost a pocit, že nic od Hospodina nepotřebujeme? Je něco víc, co nám chce Hospodin ukázat a my to zatím nevidíme? Zkusíme na to společně najít odpověď právě v listu do Laodikeje.

Když ve druhé a třetí kapitole knihy Zjevení Ježíš mluví k církvím v Asii, není jen podrobné rozebrání stavu církve. Jsou to osobní dopisy – „dopisy lásky”. Píše jim Ten, který je zná jménem, vidí jejich sílu i slabost a volá je zpět k první lásce. V těchto dopisech zaznívá povzbuzení, napomenutí i zaslíbení. To není chladný audit, ale pastýřský hlas Krista, který svoji církev miluje a připravuje na setkání s Ním.

Tato otázka láme hlavu nejednomu člověku. Které náboženství má pravdu? Nebo vedou všechny cesty k Bohu? Bible na tyto otázky dává odpovědi. Lidé se už velmi krátce po stvoření světa rozhodli žít bez Boha a jít si vlastní cestou. Bůh na lidstvo ale nezanevřel a dával se mu znovu a znovu poznávat. Podíváme se na příklad víry Abrahama a zjistíme, že každý z nás se musí rozhodnout, koho bude uctívat.

Kniha Zjevení má být čtena nejen teology, ale každým křesťanem. Úvodní kapitola nám ukazuje, že nejde o knihou hrůz, ale poselství naděje a zaslíbení. Kristus, oslavený Pán, stojí uprostřed své církve, a její budoucnost drží pevně ve svých rukou. Proto se nemusíme bát budoucnosti ani chaosu kolem nás.

Abychom správně pochopili evangelium, je třeba vrátit se na úplný začátek, porozumět tomu, co nám představuje stvoření. Není to jen o tom, že Bůh učinil vše, ale také o tom, že vše bylo krásné, dokud to člověk nezničil pádem do hříchu. Od té doby se odvíjí linka největší tragédie lidstva, ale také linka naděje, kterou nalézáme v Kristu.

Bůh nás každý den volá ke změně. Žijme tak, jak nás Bůh volá, a ne tak, jak nám říká svět.

Genesis je knihou začátků – od stvoření světa, pádu člověka a potopy až po povolání Abrahama a vznik Božího lidu. Ukazuje nám, kdo je Bůh, kdo jsme my, i jak od počátku jedná s lidstvem ve svém plánu spásy. Příběhy Genesis nejsou jen dávnou historií, ale základním rámcem víry a povzbuzením k důvěře v Boží zaslíbení.

Dává zbožný život smysl? Co vlastně zbožnost obsahuje a co přináší?

Když se lidé shromáždili, aby si po letech hříšného zanedbávání poslechli čtení Zákona, to, co slyšeli, na ně mělo praktický dopad. Jejich reakce na Zákon odhalila srdce lidí. Jejich věrnost, odhodlání, ale i potřeby.

Žalmy ukazují, že i Boží lidé čelí těžkostem, samotě a pochybnostem. David se ocitá na útěku, obklopen nepřáteli i vlastní slabostí. Nezastírá bolest, ale obrací ji v modlitbu – vylévá srdce před Hospodinem, který se stává jeho štítem, útočištěm a nadějí. I uprostřed tmy se rodí chvála a důvěra, že Bůh má poslední slovo. Tyto žalmy nás učí, že skutečná víra není útěk od zápasu, ale nalezení Boží přítomnosti právě uprostřed něj.

Boží slovo je živé a mocné! Hradby Jeruzaléma jsou obnoveny, ale ta nejdůležitější obnova teprve začíná: lid dychtivě naslouchá Božímu slovu a zažívá radost z Hospodina. Jak nás může obnovovat čtení Bible dnes a může být i pro nás radost z Hospodina naší silou ve zkouškách? O tom budeme mluvit při čtení Nehemjáše 8 kapitoly.

Účelem písní je vyjádřit myšlenky, pocity a nálady pomocí hudby a textu. Žalmista David napsal mnoho žalmů jako píseň pro Stvořitele. Co ho k tomu vedlo? Co je tak úžasného na stvořiteli, že je hoden, aby se o něm zpívalo v písních?

Majetek se nám může stát mamonem, za kterým jdeme nehledě na druhé, nebo naopak nástrojem, který používáme pro dobro druhých. Jaký postoj k majetku měl Nehemiáš a čím pro nás může být inspirací?

Co dokáže změnit lidskou povahu? Tuhle filozofickou otázku si klade jistá, dnes už celkem prastará počítačová hra a jedna z odpovědí zní: lítost. Jenže jestli jste někdy podobně jako žalmista něčeho upřímně litovali, tak víte, že na lítosti není vůbec nic filozofického. Spíš ji provází bolest, zármutek a žal nad tím, co se stalo a už se nedá odestát. U lítosti nad vlastními činy také až zázračná úleva, jako když konečně praskne naběhlý vřed – a spousta otázek týkajících se důvěry: Budou mi ještě někdy druzí věřit? A komu teď můžu věřit já?

Když děláme Boží dílo, setkáme se s odporem. Nehemjáš čelil výsměchu i hrozbám, ale nenechal se odradit. Společně se podíváme, co se z jeho příkladu můžeme naučit o víře, vytrvalosti a vedení uprostřed tlaku.

Je Bůh pro nás pouze vzdáleným hybatelem vesmíru nebo někým blízkým, kdo nám chybí když není po našem boku? Je pro nás kontrolorem našich výkonů nebo životodárným zdrojem síly, radosti a pokoje?

Tohle už není jen plánování – Boží lid povstává a jedná. Třetí kapitola Nehemiáše je důkazem, že když se spojíme pro jeden cíl, začíná skutečná proměna!

Nehemiáš 2,11–20 ukazuje, jak položit pevné základy pro společné dílo – skrze tichou přípravu, realistické pojmenování problému a víru v Boží vedení. Nehemiáš oslovuje lidi s vizí, která je pravdivá, sdílená a nadějná, a povzbuzuje je svědectvím o Božím působení. I přes výsměch nepřátel se lidé vzchopí k dobrému dílu, protože vědí, že Bůh jedná.

Žalmy 1 a 2 otevírají dveře do Knihy žalmů. Ukazují dvě cesty – cestu požehnaného člověka a cestu svévolníků – a zároveň odhalují vládu Božího Pomazaného nad světem. Kdo je tím Králem? A jak žít pod jeho vládou? Odpověď nacházíme v těchto dvou žalmech, které spojují každodenní život s věčnou Boží vládou.

Náš život je jako putování. Autor Žalmu 125, chce na své životní cestě pevně důvěřovat Bohu. K čemu se upíná tvoje víra a naděje?

Druhá kapitola knihy Nehemiáš nám ukazuje, že Boží dílo začíná pečlivou přípravou. Nehemiáš trpělivě čekal, modlil se, plánoval, nebál se požádat o pomoc a počítal s odporem. Naučíme se, že víra neznamená pasivitu, ale aktivní očekávání a zodpovědnou přípravu. Když Bůh otevře dveře, připravený člověk může jednat – a inspirovat druhé, aby se přidali k obnově.

Dokážeme dnes říct, co je pravda? A jsme schopni se za pravdu také postavit a bojovat za ni? Mistr Jan Hus se ve svém životě řídil zásadou, že chce stát na poznané pravdě. A dokonce se dokázal s radostí zbavit svého předchozího přesvědčení, pokud z Bible pochopil, že věří něčemu, co pravda není. Věděl, že Ježíš Kristus, Boží Syn, nabízí lidem pravdu, která dokáže osvobodit od hříchu, ďábla i smrti. Sám se proto nebál hrozeb, klateb i smrti, ale zůstal věrný Bohu a pravdě až do konce.