Upřímně, mladému Samuelovi vůbec nezávidím situaci, do které se mezi kněžími v Šílu dostal. Významní vedoucí, synové samotného velekněze, si dělali, co chtěli. Doslova, a dost bezohledně. Velekněz se na ně sice mračil, jenže tím tak zhruba skončil. Takže co zmůže – a co nezmůže – v takové situaci mladý kluk, který se teprve zaučuje a nikdo ho pořádně neposlouchá?

Můžeme říct, že život Samsona je životem velkého a zároveň chybujícího hrdiny. Někteří jeho hrdinství srovnávají s Robinem Hoodem. Jak by se asi odvíjel Samsonův příběh, kdyby svůj život dal cele Bohu a chodil v Jeho síle? A co naše důvěra v Boha, který si nás dokáže použít navzdory našim chybám?

V dnešním úryvku z Lukášova evangelia nám Ježíš připomíná, že Bůh vždy přijímal pokorné a vzdoroval pyšným. Abychom zdědili věčný život, musíme se mu bezvýhradně odevzdat, protože jen skrze Boha je vstup do jeho království vůbec možný.

Podobně jako Gedeón jednal i soudce Jiftách velmi drsně. Jeho kruté jednání se nám v naší kultuře těžko chápe a soudí. Byl to také jen člověk, i on chyboval vůči Bohu. Všichni hřešíme proti Bohu, ale nás všechny chce Bůh použít. Otázkou je: Jsme Jeho služebníci?

Srovnávání se s druhými je pro nás stejně přirozené jako snaha o to, abychom před ostatními vypadali co nejlépe. Obstojí ale tento postoj před Bohem? Ježíš v podobenství o farizeovi a celníkovi rozbíjí naše zažité představy a ukazuje nám, jak moc mu záleží na milosrdenství. Přesto můžeme zůstat duchovně slepí a nosit v hlavě seznam “nejsem jako ti ostatní”. Bůh ale pyšným sráží hřebínek a povyšuje ty, kteří se před ním pokoří.

Gedeonův příběh ukazuje, že Bůh může proměnit ty, kteří mu důvěřují a následují ho. Gedeon, původně ustrašený, byl andělem nazván „udatným bohatýrem“ a dosáhl vítězství nad Midjánci. Díky své víře a poslušnosti Bohu se stal mužem, jakým ho Bůh viděl. I my můžeme být proměněni, pokud Bohu plně důvěřujeme a dovolíme mu, aby nás vedl a posiloval v naplňování jeho úkolů.

Přijmi pozvání ke společnému času zpěvu chval a modliteb. Teď je ten čas…

Bible nás učí, že naše kroky jsou řízeny Bohem a že dějiny směřují k jasnému cíli. Co Ježíš říkal o svém druhém příchodu? Den Ježíše Krista bude nepředvídatelný, nepřehlédnutelný, nevyhnutelný a pro ty, kdo nejsou připraveni, katastrofální. Jsme připraveni na Jeho návrat?

Na začátku knihy Soudců vidíme, že Izraelci, stejně jako my, často důvěřovali něčemu jinému než Bohu. Když byli zoufalí, připomínali si Jeho sliby. I když jsme se rozhodli následovat Boha, často volíme nesprávné cesty vedoucí ke zkáze, dokud se neobrátíme zpět k Bohu. Navzdory našim hříchům nám Bůh slibuje odpuštění a svobodu, když k Němu voláme. I když jsme Bohu nevěrní, On zůstává věrný.

Ve Skutcích apoštolů Lukáš popisuje, jak Bůh použil Pavlovo hlásání evangelia, aby se dotkl srdce místní obchodnice jménem Lydie. Dnes uslyšíme svědectví dvou sester, které podobně jako Lydie zareagovaly na poselství evangelia a dávají se dnes pokřtít. Přijďte i vy, naslouchejte a udělejte další krok na cestě víry.

Chtěli byste zažít velké Boží vysvobození? Uzdravení z těžké nemoci? Vysvobození ze svízelné situace? Malomocným z našeho příběhu se to skutečně přihodilo. Jenže on se předně týká něčeho jiného: Toho, co se bude dít potom. Potom, co vás vytáhnou ze studny, co konečně vybloudíte ven z lesa, co nemoc zmizí a vy můžete zpátky k rodině. I na tom totiž docela dost záleží.

Kdo uvěří v Ježíše Krista, stává se novým stvořením. Bůh v nás žije prostřednictvím svého Svatého Ducha. Když skrze službu projevujeme Bohu naši lásku a úctu, Ježíš si nás použije jako své služebníky, kdekoliv budeme.

Vtělený Bůh Ježíš učil své učedníky skrze otázky. Celou řadu otázek nám dává i text ze začátku 17. kapitoly Lukášova evangelia. Dovolme Duchu svatému, aby nám otevřel vnitřní zrak pro zkoumání naší cesty víry před Bohem.

Ježíš často varoval před realitou pokušení v tomto světě, ale zároveň dal svým učedníkům obtížný příkaz: "Dávejte pozor i na sebe." Jedině, když budeme bdít sami nad sebou, můžeme díky Boží milosti pomáhat i druhým.

Bojujeme, zápasíme, pracujeme, snažíme se… a těšíme se na to, až přijde odpočinek a cíl našeho snažení. I Jozue, Káleb a Izraelci se těšili, až získají zaslíbenou zemi a konečně se v ní usadí. Dosáhli opravdu spočinutí, na které se tak těšili? Nebo museli ještě naposledy napnout síly k boji? Dokážeme my sami důvěřovat Bohu ve svých plánech nebo více spoléháme na vlastní představy?

Lidé, kterým tady na zemi nic nechybí, nemyslí moc na to, co bude po smrti. Někdy jsou v tom až arogantně pohrdaví. Ježíš říká, že budou plakat, ale uz bude pozde. Mají vůbec nějakou šanci? Jistě. Pán Bůh vyložil karty na stůl zavčas, pro mě i pro tebe. Chce to ale... (více v kázání v neděli 5. května).

Pán Bůh si Jozua použil k velkolepému naplnění své vůle. Přesto jedno Jozuovo zbrklé rozhodnutí mělo trvalé následky, se kterými se Izrael potýkal v průběhu svých dějin. A co my? Jak se projevuje Boží vůle, spravedlnost a moc na naší životní cestě? Jsou naše rozhodnutí a jednání požehnáním nebo zdrojem trápení?

Náš svět: Kde se stala chyba? Bude někdy v pořádku? Lepší zítřek je připraven pro každého z nás. Souvisí s tím jeden pradávný slib, který se nepřestává naplňovat a ty toho všeho můžeš být součástí.

Tuto neděli nás čeká složité a bolavé téma, a popravdě, Ježíš nám to vůbec neulehčuje. Když si totiž jeho odpověď na otázku: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ vyslechli jeho učedníci, přišlo jim na první pohled lepší vůbec do chomoutu nelézt. Museli s ní zápasit. Je tedy dost pravděpodobné, že zápasit budeme i my.

Špatný člověk dobrým příkladem (aneb příběh o darebácích)

Kdosi řekl, že jako první člověk ztrácí paměť… A právě si nemohu vzpomenout, kdo to řekl! Bůh nás neustále zahrnuje ochranou, zaopatřením, vedením a odpovídá na naše modlitby. Ale jak plyne čas, naše životy jsou naplněny novými starostmi, máme tendenci zapomínat. Dnešní Jozuova lekce nám připomíná to důležité...

Podobenství o marnotratném synu si často představujeme jako příběh o vzpurném mladíkovi, který promrhá své dědictví a vrátí se do milující náruče svého otce. Dnes zaměříme naši pozornost na často přehlíženého staršího bratra. Stěžoval si na nespravedlnost z otcovy strany. Ale i starší bratr potřeboval Otcovu zachraňující milost – stejně jako my.

Ještě před začátkem času uzavřel Ježíš se svým Otcem smlouvu, že zachrání svůj lid od hříchů. Kristus nesl Boží hněv místo hříšníků. Trest, který jsme si zasloužili, byl vložen na Krista. Ježíš Kristus zvítězil nad hříchem! Vstal z mrtvých a žije! Důkazy jsou jasné. Nyní můžeme být osvobozeni od viny za hřích, pokud věříme v toto úžasné dílo. Pokud věříme v Ježíšovo vítězství, máme život - a to dokonce věčný!

Velikonoční drama vstupuje do finále. Kalich, který bude muset vypít Boží i lidský syn Ježíš, bude velmi hořký a bolestivý. Může být vůlí Otce jiná cesta záchrany, než skrze utrpení a umučení Syna? Kde na to vzít sílu, když je tma i uvnitř a duše je smutná až k smrti? - Pojďme společně do zahrady Getsemane. On zápasil, abys ty zvítězil!

V celém Jeruzalémě to vře. Davy očekávají vzestup Mesiáše a brzké vyhnání Římanů. Obyčejní židé vzrušeně debatují a přou se. Zrádci se plíží po nocích a za třicet stříbrných prodávají své nejbližší přátele. Někdo plánuje vraždu. Ale tady v horní místnosti, v samotném oku celé bouře, je klid a celkem pohoda. Otec totiž dopřál svému Synovi to, po čem velmi toužil – chvíli úlevy a odpočinku, večeři s přáteli.

Ježíš se blížil k Jeruzalému. Různí lidé měli různá očekávání. Co od Mesiáše očekáváš ty?

V podobenství o marnotratném synovi vidíme obraz Boží lásky ke ztraceným: když se syn po své vzpouře vrací domů, otec ho přivítá s otevřenou náručí. Stejně jako otec marnotratného syna je i Bůh milostivý a vítá doma všechny, kdo se odvrátí od svého hříchu.

Ježíš měl kolem sebe rostoucí zástupy. Neměl ale radost z pouhé zvědavosti. Šlo mu o opravdovou oddanost. Obrátil se ke svým následovníkům a s mrazivou otevřeností mluvil o rozdílu mezi tím, když je člověk divákem, nebo učedníkem…

Co je zdravé učení? Jak poznat falešné učitele – a jak se jim bránit?

Co děláme, když ztratíme něco cenného? Podobenství o ztracené ovci a ztracené minci nás seznamují s pastýřem a ženou, kteří vše odloží, dokud nenajdou to, co ztratili. Je to krásný obraz Boží lásky hledající ztracené hříšníky. Co nás chtěl Ježíš naučit o našem následování Boha a k čemu nás může dnešní text povzbudit?

Kdyby byl Ježíš dnes členem církve, myslíte, že by jen navštěvoval bohoslužby, možná něco občas přispěl, a jinak se nezapojil? Odpověď znáte. Jak se ale můžeme zapojit my? Jaké mám dary a proč jimi vlastně sloužit?

Na kterých věcech skutečně záleží a na kterých ne? Usilovně o tom přemýšlí nejen české školství. Znalosti, dovednosti, kompetence nejsou špatné, ale co přesně a kolik toho člověk (dítě) potřebuje vědět, znát, umět, aby byl dobrým člověkem? Škola má být "dílnou lidskosti", nikoli "mučírnou ducha", říkal před 350. lety J. A. Komenský, a neúnavně trval na tom, že pravé vzdělání znamená "znát dobré, chtít dobré, konat dobré, a to i když se nikdo nedívá". Jak se učí dobro? Jak se formuje dobrá osobnost? Lidskost? Dobrý charakter?

Dnešní téma kázání je “Církev jako nositelka naděje”. K tomuto tématu nám prostřednictvím zamyšlení ze starozákonní knihy Ruth poslouží host Brian Eichelberger.

Je církev opravdu jako setkání andělů?

Každý z nás touží po tom někam patřit. Být součástí komunity, kde najde přijmutí, ocenění, identitu, ale také korekci a kde se může sám nebo společně s druhými realizovat. Kde bude tvořit smysluplné a obohacující vztahy. Bůh stvořil církev jako komunitu velmi rozdílných lidí. Lidí, kteří jsou nedokonalí, zranění, zlomení, nedospělí, někdy zvláštní; lidí, které spojuje jedna věc - každý z nich zoufale potřebuje přijímat Boží lásku.

V Danielově posledním vidění je položena otázka: "Kdy nastane konec?". Důležitá otázka, která je spojena s naší touhou po poznání budoucích věcí. Jakou odpověď dostal Daniel a jaká jistota z textu pramení pro nás dnes?

Je společenství s druhými křesťany jenom duchovním luxusem a nadstavbou k osobní zbožnosti, nebo je spíše nezbytné pro prohlubování a obohacování každého věřícího? Pojďme společně hledat odpovědi v prvním kázání nové série “Církev jako #...”

Daniel 11 zaznamenává poselství od Boha, které Daniel obdržel, aby mu pomohl vzpomenout si na Boží věrnost uprostřed jejich těžkostí. I když pozemské říše povstávají a padají, Bůh je navždy na svém trůnu a je naší jedinou útěchou v životě i ve smrti. Zlo, které je nakonec ztělesněno v Antikristu, je předobrazem vzpoury lidí v průběhu dějin, kteří se stavěli do opozice vůči Boží vládě a panování. V tom všem je však Bůh neměnný. Přemůže každého, kdo se mu staví na odpor, a splní všechna zaslíbení, která dal svému lidu v Kristu Králi.

Mnoho věcí nás připravuje o radost ze spasení. Jak můžeme tyto překážky překonat? Ve slově je síla. A čemu nás učí Ježíšův příklad?

Jak člověk reaguje, když se nedaří? Když něco chce, touží, usiluje, namáhá se – a narazí na nezájem až odpor, který přes všechnu snahu není schopen prolomit. Proč se na to ptám? Protože i pár slov v takové situaci vám leckdy o člověku hodně prozradí, o jeho srdci, pohnutkách, síle i charakteru. Pojďme se tedy podívat, co zjistíme o Božím srdci, když se do takové situace dostane On.

Letošní alianční týden modliteb nese název “Nést hojné ovoce”. Žít plodnější život v Kristu není povinnost, ale úžasný proces proměny, který se odehrává v našem vlastním životě i v životě lidí kolem nás, když začínáme Boha skutečně poznávat a těšit se z jeho přítomnosti. Přijďte se za tuto proměnu společně modlit. Součástí bude také dobrovolná sbírka na podporu Mezinárodního vězeňského společenství zde v Brně.

Na prahu nového roku nás Boží slovo zve k zahájení cesty modlitby. V dnešním žalmu krále Davida slyšíme nejen hlasitý projev Boží moci, ale také vidíme živé obrazy Jeho záchrany. Pojďme se spolu zamyslet nad Božím vysvobozením v našich životech a otevřeme svá srdce Božímu Duchu, aby nás vedl k vyjádření vděčnosti a chvály.

Když někoho miluješ, chceš s ním mluvit – a totéž by mělo platit i pro náš vztah s Bohem. V 9. kapitole knihy Daniel nacházíme úžasný příklad věrné modlitby. Horší je to s pochopením Boží odpovědi v podobě zjevení, které následuje … Daniel to pochopil.

Na konci roku se ohlížíme zpět a ptáme se: Jaký byl ten uplynulý rok? Co jsme prožili? Co se nám podařilo, nebo naopak co nedopadlo podle našich představ? … Pojďme si položit několik hlubších otázek, které nám pomohou nasměrovat náš život v novém roce!

Tento temný svět potřebuje Spasitele! Spasitele, který už přišel na svět. Při svém narození od mudrců dostal dar hodný krále – zlato. Ježíš je skutečně Pánem všech pánů, Králem všech králů. Ó, pojďme, pokloňme se Ježíši.

Jedním z darů starověkých mágů narozenému Ježíši je kadidlo. To symbolizuje velekněžskou funkci Pána Ježíše Krista. Ježíš otevřel dokonalou cestu do Boží přítomnosti, a to znamená naši záchranu.

V Danielovi 8 se rozehrává další neuvěřitelně zajímavá scéna, kde prorok zažívá docela drama. Tato vidění jsou duchovním povzbuzením pro věřící v časech zkoušek a utrpení. Bůh nám tu vzkazuje, že i když se občas věci zdají neřešitelné, v konečném důsledku vždy vyhraje dobro nad zlem. Tak nám dává sílu a naději, abychom mohli čelit všem výzvám, co nám život přináší.

Propojení křtu a první adventní neděle najdeme v textu popisujícím začátek služby Jana Křtitele. Přijďte se potěšit vyznáním našich křtěnců a inspirovat se pohledem na duchovní rozměr obou událostí.